"Ať se ti tam daří, Péťo"

Autor: Peťan Lukáč | 23.4.2013 o 18:32 | (upravené 24.4.2013 o 11:01) Karma článku: 13,48 | Prečítané:  1109x

Sedel som na okraji veľkého kvetináča, sám v celej čakárni železničnej stanice v moravskom meste Břeclav, odkiaľ mi išiel vlak do Krakowa. Bolo okolo pol jedenástej večer, počúval som hudbu z iPodu a odpočítaval som čas do 23:50, kedy bol naplánovaný príchod môjho vlaku. Vtedy sa otvorili dvere a do čakárne vošiel chlap ako hora v tmavomodrých džínsoch a hnedej koženej bunde, asi tak šesťdesiatnik, s drsným výrazom v tvári.

Rozhliadol sa po čakárni a prišiel ku mne. Automaticky som očakával prosbu o „pár kaček", no ten pán ma poprosil o oheň. Zaujali ma jeho prenikavé modré oči. Pokrútil som hlavou a povedal som, že nefajčím. „Jó, já taky kdysi přestal kouřit, no teďkom v lochu jsem se s tím znovu skamarádil." Jeho priama odpoveď ma prekvapila a spýtal som sa ho, za čo a kde sedel. Pomaly si sadol vedľa mňa na okraj kvetináča a spýtal sa ma, ako sa volám. Keď som mu povedal moje meno, tak sa usmial a povedal, že aj jeho otec sa volal Peter. Ten pán sa volal Pavel.

Pavel sa mi priznal, že nelegálne dovážal nejaké autá z Poľska, po polroku sa to prevalilo a on si odsedel 2 roky v Liberci. Deň dozadu ho pustili vďaka Klausovým amnestiám. „Víš, nebylo tam špatně," prehodil po krátkej odmlke akoby len tak, medzi rečou. „Jídlo bylo dobrý, i čas jsem mněl pro sebe, přečetl jsem dokonce nějaké knížky." Zaujímalo ma, či bol v cele sám, alebo či bol s niekým. „Kdepak. Bylo nás na izbě šest. Já a 5 mladých klukú, 20 letých. Kdyby nebylo mně, tak se tam pozabíjejí navzájem, věř mi." Tí chalani tam vraj boli za rôzne krádeže a prepadnutia.

„Jó, ti kluci mně respektovali, víš? Když jsem něco řekl, tak to platilo. Já znal i bachary. Někteří z nich tam dělali už když jsem tam seděl poprvé." Prerušil som ho a spýtal som sa ho, kedy a za čo tam sedel prvý raz. „V roce '84 jsme s kamarádem přepadli poštu. Prachy sme si rozdělili na púlky, jenže dlouho nám ty peníze nevydrželi. Von, kretén, začal ty peníze rozhazovat a poutat pozornost, až na něj přišli a on mně pak prásknul." Mňa zaujímalo, čo robil s peniazmi on a kde trávil čas.

„Já jsem se zdekoval a na 3 týdny jsem se utáhl do Fisu. Znáš Fis, ne?" Odpovedal som, že nie. „Jó Péťo, to byl hotel ve Vysokých Tatrách, na Štrbském Plesu. Luxusní, víš? Koupil jsem si oblek a boty od kamaráda, on to dovážel odněkud z Turecka. A celé 3 týdny jsem strávil na hotelu. Chodil jsem do hotelové restaurace a vždycky sem mněl cokoli, na co jsem mněl chuť, k tomu si kupoval nejdražší alkohol a holky. Víš, já jsem mněl peněz, byl jsem mladej, mně bylo hej..." povedal a potriasol trochu hlavou, ako keby sa snažil lepšie si na to spomenúť. Pomyslel som si, že on pravdepodobne pútal pozornosť úplne rovnako, ako ten jeho kamarát „kretén", no nechcel som mu do toho nejako kecať.

Potom sa rozhovoril znovu. „Ten kamarád mňe prásknul, když na něj přišli. Prý moje fotka byla i v televizi, že mně hledají. Pozdějc jsem zjistil, že ten recepční z Fisu mně prásknul taky, hajzl. Když jsem se jednou ráno podíval z okna a viděl jsem 4 auta z bezpečnosti před hotelem, bylo mi jasný, že už jsem v prdeli. Ale pak, po revoluci v devět a osmdesátým, jsem dostal Havlovu amnestii a pustili mně ven." Pomyslel som si, že ten človek má celkom peh, asi len málokto sa môže pochváliť, že bol 2 razy pustený z väzenia na základe 2 amnestií 2 rôznych prezidentov.

Potom sa ma Pavel spýtal, kam cestujem. Odpovedal som, že idem do Krakowa a odtiaľ letím do Dánska, kde študujem. Na tvári sa mu zjavil široký úsmev a uznanlivo kývol hlavou. „To asi musíš mnět i něco v hlavě, když studuješ v Dánsku, co? To ti moc držím palce, Péťo. Já fandím lidem jako si ty. A Dánsko musí být krásná země, co? Povídej mi o tom."

A tak sme sa rozprávali a čas utekal ako šialený. Bol to perfektný spoločník, vedel by som sa s ním rozprávať celé hodiny. Rozprávali sme sa o tom, aké je Dánsko, o tom, že sa Pavel narodil v Karvinej a pracoval dlhé roky ako šofér, že rovnako ako ja miluje Prahu a že jeho mama dokonca býva v tom istom meste, ako ja, v Holíči, a že práve teraz Pavel čaká na vlak do Kútov a odtiaľ do Holíča, aby mu mama zajtra na obed uvarila tú vynikajúcu nedeľnú polievku, ktorej sa už nemôže dočkať, pretože takú polievku nevie urobiť nikto iný na svete, len jeho mama. Ja som mu povedal o tej mojej to isté.

Keď sa potom na stanici z reproduktorov ozvalo, že na druhú koľaj príde vlak z Viedne, smer Krakow, postavil som sa, podal som mu ruku a zaželal som mu všetko dobré. On mi ju pevne stisol a s úprimnosťou v jeho modrých očiach a širokým úsmevom na tej drsnej tvári mi na rozlúčku povedal: „Ať se ti tam daří, Péťo."

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

V starostlivosti o srdce patríme medzi najhorších v Európe. Pozrite si rebríček

V prieskume Slovensko získalo nízke známky pre zlý životný štýl svojich obyvateľov a aj dlhé čakacie lehoty na vyšetrenia.

EKONOMIKA

Prvá banka prelomila tabu a zvýšila úroky na hypotékach

Zvyšovanie úrokov vraj nesúvisí so zmenami Národnej banky.


Už ste čítali?